V.kapitola - Naděje

18. srpna 2018 v 11:51 | Yukkir a Sumiko |  Nic není nemožné rub

Bežel jsem k nedalekému břehu, kde jsem si sedl a pozoroval kapky deště jak dopadají na hladinu a sám se pral se svými vnitřními démony. Myšlenky na sebevraždu mě chytají každý den. Každému jen ubližuji a né každý mě pochopi. Začal jsem kašlat a když jsem se podíval do dlaně uviděl jsem krev.
"Třeba můj konec přijde rychleji než jsem čekal " zasmál jsem se a pak se dál koukal na hladinu. Déšť se spustil i z mých očí.
Utíkal jsem co mi nohy stačili, ale nevěděl jsem kam a kde ho hledat. Běžel jsem kolem bytů a potom jsem běžel i podél řeky.
" Keiji!!!" Volal jsem všude možně na všechny strany. Pak jsem ho uviděl bezvládného Keijiho bylo mi ho hrozně líto. Byl jsem hroznej, ale on kdyby mi taky něco řek tak by se tohle nestalo. Šel jsem k němu pomalu.
" Keiji, Pojď půjdeme domu ať nenastydneš." Pak jsem si všiml krve na jeho ruce , ale na ruce nic žádný šrámy ptal jsem se sebe co by to mohlo být.
Položil jsem mu hlavu na stehno a usmál se.
" Vždycky víš kde mě hledat, máš na mě nějaký radar snad? " Byl jsem za něj rád, že tu je. S ním mám pocit, že nejsem sám.
" Budu tu vždy pro tebe. Jenom potřebuji aby ses mi trochu otevřel abych tě trochu mohl pochopit. Promiň že jsem byl tam u babičky hnusný nevěděl jsem co si o tom myslet. Promiň" pohladil jsem ho po jeho nádherných tmavých vlasech a přikryl ho svojí bundou.
" Ani nevíš jak jsem ti chtěl pomoc. Nevěděl jsme, že tě chtěi utopit" Když mě hladil ve vlasech, zavřel jsem. oči a užíval si to. Jenže pak jsem zase začal kašlat.
" Co ti je jsi v pohodě? Ježíš ty krvácíš. Musíme do nemocnice, třeba máš nějaké vnitřní krvácení." Vyděšeně jsem se ho snažil postavit. Byl úplně bílí. Naštěstí jsem věděl zkratku jak do nemocnice.
Pomalu jsem si sedl a řekl:
" Nemusíme, je to v pohodě tohle jsem měl už tolikrát že vim že to nic není. Víš Daisuke pro mě je hrozně těžký se někomu otevřít já….já to neumím.
" To teď neřeš. Jdeme do nemocnice kašleš krev jsi úplně bílí nepovídej a pojď"
Chtěl jsme se zvednout ale nějak se mi zamotala hlava a já spadl zpět. Pak jsem se podíval na Daisukeho a řekl.
" Miluju tě Daisuke". A potom byla už jen tma.
" Keiji!!" Ježíš marja" vzal jsem mobil a rychle volal sanitku. Sanitka tu byla hned. Naložili ho a jeli sním do nemocnice nedovolila mě sním jet tak jsem rychle běžel za babičkou ona má v nemocnici kamarády pracovala tam když byla mladší.
" Babi Keijiho odvezla sanitka do nemocnice musíme rychle za nim nebo zavolají jeho rodiče!"
Daisuke to musí volat domů není plnoletý ,ale pokud zavolají tak jak víme tak mu to udělal jeho otec a ty víš jak by Keiji dopadl až by ho pustili. Jen klid, mám v nemocnici kamarádky zavolám jak na tom Keiji je a ať nevolají domů ano? ty běž domů zítra je škola."
" Babi on kašlal krev a byl úplně bílí a potom omdlel. To není normální to si ho tam být musím být u něho až se probere. Babi jeho poslední věta zněla Miluju tě Daisuke. Znělo to jako kdyby se se mnou loučil musím mu ukázat ze musí mě bojovat"
" Víš co Daisuke, napiš domů, že dnes přespíš u mě a pojedeme za Keijim co ty na to"
" Tak jo myslím že by to šlo" volal jsem domu rodičům. Naštěstí souhlasili.
Babička zavolala mezi tím taxíka. Jeli jsme do nemocnice za Keijim. Babička hned zjistila kde je. Nechtěli mě za nim pustit, ale babička to domluvila nějak, že jsem nakonec mohl. Bylo mi hrozně když jsem ho viděl tak zřízené a já oněm mluvil tak hnusně a necitelně. Co jsem to za člověka. Sestřička mi říkala že on mě může slyšet. Šel jsem k němu chytil za ruku a říkal:
" Ahoj Keiji. Strašně moc se ti omlouvám za to že jsem byl tak necitelný. Nevěděl jsem že tam jsi. Taky tě miluju. Nechtěl jsem ti to říkat, protože jsem si nebyl jistý a potom co jsi mi udělal na tom záchodě jsem byl rozčílený. Omlouvá se." Držel jsem ho celou dobu za ruku položil si hlavu na jeho dlaň a usnul jsem. Než jsem usnul všiml jsem si že babička tam něco řeší s doktory.
Ráno mě babička vzbudila že musím jít do školí a že tu teď nic nevzmůžu, ale že mi prý bude postupně psát co se sním děje.
" pa pa musím do školy neboj omluvím tě ve škole, řeknu to Manzovy ten tě omluví ve třídě. Uzdrav se mi. Stýská se mi po tvých očí a po tvém hlasu. "
Rozloučil jsem se s nim. Vůbec se mi nechce, naštěstí máme jen krátce.
" Neboj hned po škole přijdu za tebou pa pá" nezareagoval, zklamaný jsem šel do školy, bál jsem se o něj.Manzeho jsme potkal hned před školou, vyřídil jsem mu to. On ,že vyřídí a šli jsme do školy. Ve škole jsem se snažil soustředit na učení, ale nešlo to musel jsem pořád myslet na něho. O přestávce jsem se vyhýbal tý partičce blbounů, ale jednou se mi to nepovedlo. Kluci mě odchytli a trochu zbili, ale mě to ani nevadilo chtěl jsem jen, aby byl konec a já mohl za Keijim. Byl konec vyučování trochu mě bolelo oko a hlava, ale neřešil jsem. Hlavně že uvidím Keijiho.
" Ahoj Keiji, jak se máš?"
Vletěl jsme do jeho pokoje. Pořád tam ležel začal jsme mít ztrach. Babička mi říkala že stratil moc krve, ale že bude v pohodě.
" Co se ti stalo?"
"Pár blbečků si mě našlo a zbili mě, ale jsem v pohodě" Přinesla mi led na to oko. Já ho ale nechtěl chytil jsem ho za ruku a hlavu jsem oni opřel a začal brečet.
A v tu chvíli se stal zázrak.
Všude bylo bílo. Sem tam jsem slyšel hlasy, ale nedokázal jsem je přirovnat k nikomu. Jen vím, že jeden se mi obzvlášť líbil a byl příjemný. To že se mnou mluví pDaisuke mi došlo až když řekl, že mě taky miluje. Mé srdce poskočilo radostí, moje víčka se však nechtěla pohnout. Nemohl jsem otevřít oči. Nešlo to. Tak jsem mohl jen dál poslouchat to, jak se mi omlouvá. Měl jsem 100 chutí ho umlčet polibkem, ale moje tělo protestovalo. Když odešel bylo mi smutno. Najednou nebylo všude bílo ale byla všude tma. Cítil jsem zlo, jakoby u mě stál můj fotr, ale nic jsem neslyšel.
Když se Daisuke vrátil ze školy, stal se zázrak. Slyšel jsem ho, jak chce brečet, tak jsem se snažil otevřít oči, dát mu znamení, že jsem v pořádku a najednou se to povedlo. Moje oči se pomalu začali otevírat. Šlo to težce ale nakonec se otevřeli úplně. Pousmál jsem se a zachraptěl:
" Ahoj Daisuke". Nic víc moje plíce nezvládli. Hrozně mě bolela hlava, břicho a ruka. Začal jsem se rozhlížet a poté se zeptal:
" Kde to jsem, co se stalo"
" Jsi v Nemocnici omdlel jsi mi když si začal vykašlával krev měl jsem o tebe strach tak jsem ti radši zavolal sanitku. A udělal jsem dobře. Jak ti je?
" Bolí mě všechno ale jinak sem v pohodě" trochu jsem zakašlal a chytil se za břicho.
"Ptal se po tobě táta, ale neboj doktoři se ho ptali, jak to že jsi tak zmláceným a moje babička u toho byla a řekla, co jsi jí říkal ty, že ti to udělal on. Tak ho zavřeli. Už se nemusíš bát už je pryč"
Když jsem kouknul ke dveřím stála tam nějaká paní s mojí babičkou a ta paní plakala. Že by to byla jeho mamka? Keiji si všiml, kam koukám.
Podíval jsem se so rohu kam koukal Daisuke a nevěřil svým očím. Stála tam moje máma a plakala. P 6 letech jsem u ní viděl emoce.
"Kdo to je?" Zeptal jsme se Keijiho
Zdráhal jsem se odpovědět, protože jsem nevěděl, zda je to upřímný nebo hraný pláč. Koukal jsem se střídavě na mámu, babičku Chu a Daisukeho. Naklonil jsme se k Daisukemu a zašeptal mu do ucha:
"To je moje máma" a pak jsem se podíval Daisukemu do oči.
V jeho očích jsem viděl takovou nejistost. " Neboj budu tu s tebou kdyby byla nějaká hnusná na tebe odvedu jí pryč"
Chytil jsem nenápadně Daisukeho za ruku a řekl:
" Děkuju, že tu se mnou si a že si se o mě postaral." stiskl jsem ho.
Jeho mamka vstoupila do pokoje a sedla si k němu.
" Jak se ti to stalo broučku?"
Nechtěl jsem na ní být jedovatý ale nějak mi to vyklouzlo:
" Kdo asi. Nedělej že nevíš"
" Máš ve škole problémy? Jestli jo půjdeme za ředitelem a ti kluci zaplatí co ti to udělali"
Chtěl jsem něco říct, ale radši jsem mlčel.
Jen jsem si povzdechl a protočil oči:
" Ne ve škole fakt problém nemám, kdyby si se zajímala věděla by jsi kdo mě bije"
Stiskl jsem Daisukeho ruku pevněji a začal jsem se klepat. Nevím jestli vztekem nebo smutkem. V tu chvílí jsem to nemohl rozeznat.
Au stiskl mi strašně moc ruku začal jsem se trochu kroutit a snažil jsem se vstřebat tu bolest.
Všiml jsem si, že se daisuke kroutí a tak jsem trochu povolil stisk.
Uf v duchu jsem mu děkoval.
" Neříkej mi že tohle" pomalu mi to docházelo " Tohle ti udělat táta?" Začala jsem mít na sebe vztek.
Už jsem to nevydržel. Vybouchl jsem:
" Jo to mi udělal fotr, tohle všechno mi dělá celou tu dobu a ty to jen přehlížíš. Nenávidím tě!!!!"
Do místnosti přišla sestřička
" Říkala jsem vám že musí být v klidu. Jděte ven oba dva Keiji se musí prospat. Šup šup šup. Jděte."
" promiň mi to Keiji nevěděla jsem to. Vím že jsem byla hrozná matka a proto pochopím že mě nechceš vidět."
Nechtěl jsem jít od něho, ale je provdá že by si měl odpočinout.
" Prospi se za chvilku za tebou přijdu."
Šel jsem za babičkou.
" Maš pravdu teď tě nechci vidět." Cítil jsme toho vnitřího démona. Začal jsem se zase uzavírat do sebe. Jestli se to stane tak to co cítím k Daisukemu zmizí. A toho se bojím.
Něco se mi zdálo špatně otočil jsem se a šel radši zkontrolovat Keijiho.
Otevřel jsem dveře " Jsi v pohodě? "
Chytil jsem se za hlavu a schoval ji do kolen.
" Jo jsem v pohodě jdi domů"
" Opravdu jestli chceš můžu tu s tebou zůstat"
" Zůstaň tu prosím" chytl jsem ho za zápěstí.
" Dobře zůstanu." Byl jsem rád že to řekl. Aspoň budu sním.
" Víš já…..mám teď v sobě zmatek a ..nevím co se se mnou stalo. CO se stalo s mámou. Já...chci jí říct, že tě miluju" podíval jsem se mu zpříma a pevně do očí.
" Tvojí mamku moje babička poslala domu že teď tu prý nic nezmůže." Potom mi teprve došlo co řekl dál. Že mě miluje trochu jsem se začervenal.
" vím že je to zvláštní, ale taky tě miluju" a řekl jsem to. Hodně se mi ulevilo.
Oddychl jsem si. Myslel jsem si, že je to jednostranné. Pomalu jsem se k němu nahl a čekal jeho reakci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama